Postřehy z dovolené trochu jinak

O dovolené jsem se snažil nabrat nové síly k dalšímu fungování v hektickém pracovním procesu. Cestoval jsem, relaxoval a poznával. Zároveň jsem potkával spoustu nových lidí, kteří mluvili o běžném životě.

Co může být ale zajímavého na běžném životě řadového občana, když lidé vesměs vyhledávají bulvární zprávy o životě celebrit? Ty přece hýbou světem. No považte, nejčtenějším deníkem je Blesk.

Mě naštěstí bulvár nic neříká a nenechám si jím zaneřádit svoji mozkovnu, i když na mě útočí ze všech možných stran.

Na dovolené se každý snaží jakoby vypnout a oprostit se od myšlenek běžného života, kdy jsme každodenně vysilováni samým stresem. Pokud ale člověk není imunní a nestraní se lidí, vždy se dozví od nich jejich názory, zkušenosti nebo zážitky.

Husitské město a úděl lidí před důchodem

Na cestách jsem se dostal i do královského města Čáslav, založeném Přemyslem Otakarem II., které se stalo v 15. století husitským městem a jsou zde uloženy i ostatky Jana Žižky. Moje dojmy při poznávání historie města se však smísily se zkušenostmi současného člověka, muže v plné pracovní síle, který mi o sobě vyprávěl.

Pepa pracoval v obuvnické továrně Sázavan a po jejím zavření se dostal na úřad práce. Úřadem byl poslán do jiného závodu k možnému nástupu do nového zaměstnání. Pepa byl zručný, rozuměl strojům, měl v oboru dlouhodobé zkušenosti. Jaké bylo jeho překvapení, když mu u pohovoru sdělili, že je neperspektivní. To byla jeho „vada“. Měl několik let před důchodem. Jediné štěstí měl možná v tom, že mohl požádat po určité době o předčasný důchod. Je to však takové štěstí? Pocit beznaděje z nepotřebnosti nebo o hodně nižší důchod jsou určitě důvody, které nám ve vynesení soudu mysl zkalí.

A ještě něco mi Pepa řekl. Později se dozvěděl, že ten nějaký, dnes nazývaný personal manager, z onoho nejmenovaného závodu volal úřednici pracáku a dovolil si vyslovit tuto větu:“Takové „důchodce“ mi sem už neposílejte.“

Návrat do města piva a plnohodnotný život rodiny s dětmi

Z první části dovolené jsem se vrátil domů, do města, kde žiji. Zaslouží si připomenout pár historických faktů i o Plzni, jejíž vznik se traduje do roku 976. Jako Nová Plzeň se potom v 13. století stala významnou obchodní křižovatkou a měla co dočinění i s výše jmenovaným Janem Žižkou v období husitských válek. Nelze opomenout výrobu zlatavého světoznámého pivního moku Prazdroj a udělení titulu Evropské hlavní město kultury roku 2015

Bezprostředně po návratu jsem si povídal s Martinou, jejíž životní zkušenosti taktéž vstoupily do mého relaxačního období.

Martina je zdravá mladá žena - samoživitelka, která vychovává dvanáctiletého syna. K tomu, aby zajistila základní životní potřeby, musí vykonávat 3 zaměstnání a pracuje od rána do šesti večer. Z práce se vrací unavená a vystresovaná. Bavili jsme se spolu hodně o jejím synovi, který je sice plný energie, ale jeho zdravotní potíže mu nedovolují tuto energii náležitě vyventilovat. Jeho koníčky, pokud jsou pro něj vhodné, jsou velice nákladné. Jak říká Martina: „To si nemohu dovolit, abych mu kupovala pingpongovou pálku za 3 tisíce nebo vybavení pro malování za 8 tisíc.“

Martina pracuje mnohdy o sobotách a nedělích, takže na to, aby se věnovala synovi, jí nezbývá moc času. Dělá sice, co se dá, ale přirozený, plnohodnotný život to určitě není.

Historie a současnost

O dovolené člověk navštíví spoustu míst s bohatou historií a dozvídá se o tom, jak lidé žili ve vzdálené minulosti. Já přitom přemýšlím, jak nás tyto poznatky ovlivňují v současnosti. Když vezmu například již tady několikrát zmíněnou dobu husitských bouří, napadá mne úvaha o tom, v jakých otřesných životních podmínkách museli žít prostí lidé, aby je to vyburcovalo k takové vzpouře proti vrchnosti.

A následně ve vztahu k dnešku se musím ptát, jestli to musí dojít tak daleko i nyní, abychom pochopili, že naše společné fungování na tomto světě nejde tím správným směrem.

Hrajeme o čas

V našem kapitalistickém systému vyhrává ten, kdo je nejrychlejší. Vše je směřováno k bezhlavému úprku k dosažení co největšího zisku, bez ohledu, jestli to prospívá celé společnosti. Záleží jen na osobním prospěchu jednotlivce, každý je nucen „dělat na sebe“, mezilidské vztahy jsou korigovány tím, co každý vlastní.

Práce do úmoru versus volný čas a odpočinek

Z historie víme, že v 19. století se pracovalo běžně 14, 16 i více hodin. Dělnické hnutí si postupem času vybojovalo osmihodinovou pracovní dobu, a to i za cenu obětí na životech. Kapitalisté museli „povolit uzdu“ se vznikem socialistického bloku, jelikož měli strach z existující alternativy k společenskému systému. Po jejím zániku nic nebrání tomu, aby „otěže byly postupně zase přitahovány“.

Dnes je oficiálně povolena i dvanáctihodinová pracovní doba (8+4hod), v praxi to ale mnohdy nestačí a lidé jsou nuceni pracovat i déle. Pokud si chtějí zajistit základní potřeby pro život, nestačí jim na to jedno zaměstnání, jako třeba v případě Martiny (uvedeno výše).

Je naší svobodnou volbou trávit převážnou dobu života vytvářením zisku jednotlivcům, kteří nás považují za účetní položku, a kteří se snaží naši mzdu snížit co nejvíce, aby jejich zisk byl co největší?

Je naším životním cílem nemít čas na rodinu, děti a své záliby, když z práce chodíme unavení a vystresovaní, bojíce se o to, abychom tuto práci zítra ještě měli?

Jak to tedy udělat jinak.

Předně je třeba říct, že „na každého jednou může dojít řada“. Myslet si, že mě se nic nemůže přihodit, mám se dobře, proč bych se staral o druhého, je velice scestné.

Jsme odpradávna tvory společenskými, předurčeni žít pohromadě, držícími pospolu, kteří se starají o slabé a nemocné, jinak, jak vidno v historii i současnosti, spějeme k samozničení.

Máme obecnou zkušenost, pokud se spoléháme na nějakého zástupce, aby za nás rozhodoval ve věcech společného žití v náš prospěch, tento zástupce má většinou tendenci rozhodovat jen ve svůj vlastní prospěch (moc korumpuje, nejvyšší nejvíce).

Je tedy třeba, aby jeho rozhodování jsme mohli kdykoliv kontrolovat a ovlivňovat a samozřejmě zástupce též kdykoliv odvolat, když pro nás nepracuje.

K tomu ale musíme být sami aktivní a sebevědomí. Totalita nám veškerou občanskou aktivitu vygumovala z hlavy a současní vládci z toho jen těží. Pokud někdo tvrdí, že se „stejně nic nezmění“, je odsouzen k „status quo“ a „rytí držkou v zemi“.

Zapomeňme na americký i sovětský sen

40 let žití v totalitě a 23 let v kapitalismu jsou dostatečnou dobou zkušeností k tomu, abychom si konečně uvědomili, že ani jedno ani druhé není pro nás všechny, co nepatříme mezi „elitní 1%“, to „pravé ořechové“.

Systém podniků vlastněných samotnými zaměstnanci by mnoho nespravedlností vyřešil. K tomu politický systém švýcarského typu. Zdá se mi to jako dobrá alternativa pro většinu.

Jedna reklama na závěr a je to zadarmo

Tuto reklamu jsem nikde na cestách nezahlédl. Napadla mne při psaní tohoto článku.

Nechcete o sobě rozhodovat sami? Nechcete, abychom se měli všichni líp? Nechcete mít víc volného času?

Pomůže vám NerozumNeaktiv

Zaručený prostředek pro nezískání občanského sebevědomí a aktivního přístupu

Zabrání vám vzdělávat se, používat rozum, být aktivní

Bez vedlejších účinků a zdarma