Když se dva politici hádají o něco, co není jejich.

Limity zastupitelské demokracie lze názorně ukázat na diskusi Tomio Okamury a Jiřího Dienstbiera v OVM o celostátním referendu.

Základní demokratické principy

Pokud oba politici tvrdí, že občané mají právo rozhodovat o klíčových věcech přímo v referendu, neměli by zapomínat, že toto právo je jim dáno ze samotné podstaty demokracie. Není to tedy nějaký dar od politiků, kteří jsou právě u moci.

Logicky z tohoto vyplývá, že o tom, kdy (zde je i v Okamurovo návrhu rozpor, když referendum mohou snadno vyvolat poslanci nebo vláda) a o čem občané budou chtít rozhodovat přímo, rozhodují jen oni sami jako svrchovaní nositelé moci.

Z tohoto principu potom vychází, že Okamurův návrh (kritickou analýzu od Hnutí za přímou demokracii najdete ZDE) a jeho argumentace v pořadu jsou ve většině základních bodů v souladu s tímto principem.

Velice znepokojivým se potom jeví prohlášení Jiřího Dienstbiera v Parlamentu ČR, který Okamurův návrh zhodnotil jako „ ohrožení ústavnosti a demokracie v České republice“. Taková slova jsme už slyšeli od Kalouska k jiným otázkám, ale že je použije podporovatel referenda z ČSSD, nám ukazuje, že mezi nimi nebude až tak velký rozdíl.

Soutěž politických stran

Oba politici zastupují určitou část voličů a musí být pro ně věrohodní. V konkrétní otázce referenda však uvádějí představy o parametrech referenda, které jejich voliči před volbami neznali, a tudíž nemusí s politikem ve všem souhlasit. (návrhy ve volebním programu jsou vždy obecného rázu). Co je to tedy za názory, které uvádějí? Především jsou to jejich vlastní popřípadě stanoviska jejich politické strany.

V žádném případě je nemůžeme považovat za požadavky jejich voličů. Ani Okamura ani Dienstbier by nemohli s klidným svědomím říct, že návrh zákona o referendu se svými voliči diskutovali, ptali se na názory k parametrům zákona, podrobili jejich návrh široké diskuzi aj.

Zde narážíme na první limit zastupitelské demokracie, kdy ve volbách volíme strany, které předkládají rozsáhlé programy. Je však pochopitelné, že tyto programy nemohou být rozpracovány úplně dopodrobna, natož v podobě návrhů zákonů.

Volič se tedy nemusí a ani nemůže ztotožnit se vším, co zamýšlí politická strana prosazovat. Proto se volič oprávněně dožaduje toho, aby mohl korigovat svoje zastupitele v jednotlivých otázkách v období mezi volbami. V čistě zastupitelském systému to ale jaksi nejde.

Na toto mysleli již naši předkové, když zakládali naši republiku. Využití metod přímé demokracie předpokládala již washingtonská deklarace vyhlášená ČNR 18.10. 1918 a obdobně i první návrh naší ústavy, inspirovaný švýcarským modelem. I v té době ale existovaly jiné zájmy a politici vše zablokovali. Nejinak tomu bylo po sametové revoluci až do dnešních časů.

Přístup politiků k participaci občanů

Z diskuze politiků v pořadu a vlastně z 23.leté zkušenosti z chování politických stran a jejich zástupců lze vypozorovat, že jejich otevřenost vůči lidem se rovná nule. Jejich zájmem je sbírání politických bodů a né diskuze s lidmi o závažných otázkách.

Dokumentuje to právě přístup jak Okamury, tak Dienstbiera. Okamura před podáním návrhu na referendum jeho znění úzkostlivě veřejnosti tajil. Jeho hnutí, jehož ústředním volebním tahákem bylo zavedení referenda a které se pasovalo na propagátora přímé demokracie, nepovažovalo za nutné prodiskutovat znění návrhu se svými voliči, natož se širokou veřejností.

Ani pan Dienstbier na tom není jinak. V pořadu se vyslovil, že chtějí jejich (vládní) návrh nechat projít koaličním jednáním a že jednotlivé parametry pro referendum zatím neuvede. Naznačuje tím, že si to i oni upečou za zavřenými dveřmi a s nějakou celospolečenskou diskuzí se zřejmě nepočítá.

Je to další limit čistého zastupitelského systému, kdy politici nejsou nuceni otevřeně diskutovat celospolečenské otázky s občany. Jedná se jen o jejich libovůli. To, že jejich otevřenost končí dnem vyhlášení výsledků voleb, není třeba dále rozvádět.

Zkušenosti ze zemí, kde nástroje přímé demokracie fungují dlouhou dobu, ukazují, že politikům nezbývá nic jiného, než s občany svoje návrhy konzultovat a získávat širší konsensus. Je to pochopitelné, když nad nimi visí Damoklův meč smetení jejich návrhů zákonů referendem.

Vědomí většiny občanů o potřebě nástrojů přímé demokracie

Pro to, aby myšlenky přímé respektive polopřímé demokracie zakořenily ve vědomí co nejširší veřejnosti, je třeba rozsáhlé celospolečenské osvěty a propagace. Je to proces dlouhodobější a potřebuje vytvoření různých podpůrných prostředků. Proto nelze zavedení nástrojů přímé demokracie nadekretovat shora na zelené louce. Žádných podpůrných prostředků jsme se od politických elit dosud nedočkali a je tedy otázkou, jestli to politici vůbec s přímou demokracií myslí upřímně. Spíše se to jeví tak, že zaznamenali dlouhodobější poptávku(radar, o.s. Hnutí za Přímou Demokracii, Holešovská výzva aj.), kterou chtějí zúročit ve svůj volební úspěch. Zároveň se ale snaží, aby jejich moc byla co nejméně okleštěna.

Proto navrhují různá omezení k podmínkám fungování referenda, tak aby referendum bylo co nejméně realizovatelné. Známé přísloví o vlku a koze je zde na místě.

U Okamury se může zdát, že tomu tak není. Pokud ale jeho počínání posuzujeme hlouběji, zjistíme, že vsadil ve volbách na přímou demokracii (k tomu ještě zabrnkal na nacionální strunu), aby naplnil svoje osobní ambice.

Předpokladem pro hodnověrnost záměru Úsvitu prosadit referendum pro občany je to, aby se sám subjekt choval přímodemokraticky. Znamená to, že zakotví ve svých stanovách přímou demokracii a v praxi ji ve fungování hnutí uplatňuje.

Jeho Úsvit stojí i padá s postavou Tomio Okamury. Funguje jako autoritářský, kde o všem důležitém rozhoduje on sám (stanovy hnutí ZDE). Jeho tým, tedy 9 členů Úsvitu, se prezentoval v předvolební kampani hlubokou neznalostí principů přímé demokracie a dnes poslanec za Úsvit Fiala, bývalý člen ODS, která vždy tvrdě proti referendu vystupovala, nemůže být jako hodnověrný propagátor přímé demokracie (jedině, že by ho osvítil sám nezištný duch přímodemokratický). Podobně tomu je i s ostatními členy, kteří se propagaci přímé demokracie nikdy v minulosti nezabývali a přes noc se stali jejími zastánci. Jak říkal sám Okamura v tom smyslu, že se spojí s kýmkoliv, kdo podpoří jeho program. K nevěrohodnosti Okamurova Úsvitu přispívá i to, že nehodlá svoje hnutí rozšiřovat o další členy. Jak potom chce přímou demokracii šířit, je záhadou. Vše nasvědčuje tomu, že dělá všechno proto, aby pozornost zaměřoval co nejvíce na sebe. Že by opravdu tíhnul do prezidentského křesla?

To, že se Úsvit chová v zaběhnutých kolejích parlamentních stran, je popsáno výše. Politické body jsou prioritou a otevřenost a zvýšená činnost v diskutování o otázkách přímé demokracie s veřejností (občanskou i odbornou) nebyla zaznamenána, jak je tomu u všech politických stran, které usilují především o moc.

Více demokracie

Jeden z otců zakladatelů USA , Alexander Hamilton kdysi dávno prohlásil: „Pokud máme problémy s demokracií, řešením je více demokracie“. Je více než zřejmé, že nastala doba, kdy je tento citát aktuální a nejenom u nás. Přímá respektive polopřímá demokracie kvalitativním posunem bezesporu je. Proto je třeba ji propagovat, postupně si ji osvojovat, učit se jí a na základě praktických zkušeností ji rozšiřovat. Tak jak to bylo třeba v historii Švýcarska, USA nebo Německa.

V České republice je zkušenost s používáním nástrojů přímé demokracie jen velice malá a to na místní úrovni. Od zavedení zákona o místním referendu se postupně počet referend zvyšuje, což dává naději, že referenda se stanou přirozenou součástí politického života u nás. Zde je také předpoklad, že občané ve většině poznají, že to je způsob, jak mohou ovlivňovat chod věcí veřejných a postupně dospějí k názoru, že i na celostátní úrovni lze referendum používat.

Není lepších argumentů, než těch, které vycházejí z praxe. Místní referenda, i když v okleštěné podobě, již fungují. Nyní je třeba, aby je občané k řešení problémů v obci co nejvíce používali. Určitě potom poznají, že jejich používání je třeba rozšířit i na další oblasti. K tomu všemu ale musí dospět oni sami a né aby jim to naordinoval nějaký politik z kanceláře v Parlamentu. Jedině tak se může polopřímá demokracie usídlit v našich hlavách natrvalo a ne jen v čase předvolebních kampaní.

Zavádění nástrojů přímé demokracie zdola, tedy dle požadavků samotných občanů, se nepochybně stává dalším celosvětovým bojem za emancipaci neprivilegovaných (volební právo aj.). Je otázkou, zda dojde někdy k zmoudření politických elit současného systému, aby braly vážně požadavky svých autentických zadavatelů, nebo se dočkáme nějakého širšího mezinárodního revolučního hnutí.

 Zatím to stále vypadá jen na hru na demokracii v zaběhnutých kolejích starých pořádků.

Pořad Otázky Václava Moravce k referendu – odkaz ZDE