Co je pro nás přirozené a něco ke knedlíku v mém krku

Homo sapiens, čili člověk moudrý. Je toto označení adekvátní k tomu, co opravdu člověk koná? Nepřevládá v něm stále spíše geneticky zakódovaný zákon džungle? Používá mozek, aby žil v rovnosti a míru se všemi, nebo aby uspokojil mysl predátora?

mladý Karel Marx

Když trochu zabředneme do vědeckých studií, citujme díla, například Ericha Fromma – Mít nebo být? či u nás Milana Valacha – Svět na předělu, můžeme být optimističtí v tom, že člověk se vyvíjel po milióny let v duchu sounáležitosti a v podmínkách spolupráce malých a rovnostářských komunit. Je to tedy lidská přirozenost. Máme tedy na co navazovat.

Jak je tedy ale možné, že od té doby uběhlo tolik vody a tím pádem by se mohlo říct, že by člověk měl být, z hlediska vývoje, daleko rozumnější a mírumilovnější, jak je tedy možné, že se chováme tak nepřirozeně?

Je snad přirozené válčení, devastace přírody, chudoba, hladomor, nesouměřitelné ekonomické rozdíly mezi lidmi, nerovnost v možnosti životní volby lidí aj.

Nutno použít tvrzení Milana Valacha, že krátké období této nepřirozenosti, tj. období třídní společnosti, kdy existuje nerovnost mezi lidmi, kdy vládne člověk nad člověkem, se nedá srovnat s obdobím před touto dobou (hledisko v rozhodnutí, co je přirozené a co ne).

Historie nám tedy ukazuje, že současný vývoj lidské společnosti, je nepřirozený a my máme před sebou velkou výzvu se k přirozenosti navrátit.

Jednoduchý fakt, že dnešní vývoj řídí menšinová astronomicky bohatá oligarchie (1%), už asi nikdo nezpochybňuje. A když ano, tak to je někdo slepý, nebo je sluhou této oligarchie a má z toho prospěch.

Je však nutné se ptát, jakým způsobem se daří té malé hrstce kapitalistů držet na uzdě tu ohromnou masu lidí, kteří usilovně pracují, tvoří a poté odevzdávají, „směnou“ za almužnu, výplody své práce právě jim.

Určitě to souvisí i s těmi nejzákladnějšími filozofickými otázkami o bytí, o smyslu života a o potřebách člověka. Tohoto člověka, který se svými pocity, uvažováním a samotnou existencí se snaží fungovat ve společenstvích.

Souvisí to určitě se vznikem soukromého vlastnictví a jeho vlivu na rozvrstvení lidí, v jehož důsledku se z celé lidské společnosti vydělily skupiny lidí s velkou mocí a bohatstvím a to jim dává mimořádný vliv na vývoj společnosti (Valach)

Souvisí to určitě s propracovaným systémem ovládání veřejného mínění a ovlivňováním lidského myšlení, ve prospěch mocných, kteří si nepřipouští, že by tuto moc a bohatství ztratili.

Souvisí to určitě i s mnoha dalšími důvody, přesto se stále nabízí jednoduchá otázka: „ Je smyslem života té ohromné lidské masy zůstat v područí mocných a podílet se na upevňování jejich moci a zvětšování jejich bohatství?“

Určitě ne. Bylo by to nepřirozené

A s tím souvisí i ten můj knedlík v krku. Kdykoliv slyším slova socialismus, komunismus, kdykoliv slyším v médiích mluvit členy ksčm, kdykoliv slyším někoho, jak obhajuje předlistopadovou dobu, mám vždy takový divný pocit, zamrazí mně v zádech a vytvoří se mi v krku knedlík, až nemohu dýchat, natož něco říkat. Prostě moje mysl se nějak zapříčí. Totalita, bezpráví a nesvoboda je pro mne emocionální záležitost a jejich existence ve mně vaří krev.

Na druhou stranu se snažím emoce potlačovat přemýšlením, což mi umožňuje získávat nadhled k mnoha věcem.

V této souvislosti se, s odstupem času, snažím nahlížet i na tu předlistopadovou dobu. Pomohly mi k tomu i názory již výše zmiňovaného Milana Valacha:

„KSČ má na svědomí mnoho životů, rozsáhlou morální devastaci českého národa a šířila zločineckou ideologii založenou na kultu osobnosti a právu jedné strany vládnout všem občanům, bez ohledu na jejich vlastní přání a názory. Za tímto svým hanebným účelem zneužila tisícileté sny prostých lidí o spravedlivé společnosti bez bídy a útlaku, o životě ve svobodě a vzájemné pomoci, když jim slíbila uskutečnění tohoto ideálu pod podmínkou, že se jí bezvýhradně podřídí. Avšak místo uskutečnění tohoto demokratického a humanitního ve skutečnosti tedy levicového ideálu nastolila hierarchickou vládu nomenklaturních kádrů, kteří sami sebe označili za lidi jiné, všem ostatním nadřazené kategorie. Komunistickou stranu je proto nutné považovat ve skutečnosti za stranu pravicovou. Ve své podstatě byla definována již Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu jako pravicově socialistická. Což je mimochodem i geniální předpověď fašismu.“

Pokud tedy přemýšlíme o budoucnosti, hodnotíme hlavně přítomnost, v té se nacházíme. Je však velkou neprozřetelností, abychom nevycházeli též z minulosti. A právě naše společnost se s ní nedokázala vypořádat. Nedokázala pojmenovat objektivně totalitní komunistický režim a tím pádem si uzavřela cestu k možnostem pro budoucnost.

Určitě existuje mnoho lidí, kteří mají podobné pocity, jako já s knedlíkem v krku a každý se s tím vypořádává posvém. Pokud však má zájem přemýšlet o možnostech našeho budoucího žití, musí se zbavit předsudků o naší minulosti, jinak se dál nepohne.

A pokud se mu to nepodaří, pomůže mu třeba Karel Marx k tomu, aby se seznámil s obsáhlým kritickým rozborem kapitalistického systému, který jsme si všichni (tedy valná většina z nás), v dobré víře, vybojovali v naší revoluci

Naše dobrá víra, se nám nyní rozplynula před očima a my musíme znovu hledat nové možnosti společného žití a rozhodování o něm. Mocní tohoto světa hlásají, že nic lepšího, než kapitalismus, už neexistuje, což nám připomíná též totalitní praktiky o jediné pravdě a po zkolabování většiny komunistických režimů, zvláště SSSR, tomu většina lidí asi uvěřila.

Nyní však spousta lidí už z porevoluční euforie vystřízlivěla (slepí a hluší dosud v deliriu jsou, nebo jsou odkázáni jen na oficiální média) a uvědomuje si, že současný politický systém je jen prodlouženou rukou mocných, kteří tahají za nitky a velice promyšleně přetvářejí názory lidí ke svému prospěchu.

Nespokojenost procitnuvších je však zatím hlavně vidět v průzkumech veřejného mínění a občanský odpor se jeví chaotickým, proto ještě revoluční kvas tolik nevře. Totalitní komunistický režim vydržel 40 let, takže můžeme hrbit hřbety ještě dlouho. Měl by to však být zároveň čas cílevědomého procesu přípravy na to, až čas revoluce uzraje.

Už to však nemůže být revoluce naivních lidí, musí to být občanská revoluce. Občanská v pravém smyslu tohoto slova, kdy občané musí vědět, co chtějí a nenechají se zmást plamennými řečmi, nějakých dalších proroků.

A občané, kteří budou připraveni provést revoluci, musí být uvědomělí, odhodlaní aktivně se podílet na rozhodování o věcech společných a né jenom pouhými pasivními loutkami, které musí někdo řídit.

Občané musí být sebevědomí, jelikož právě oni jsou právoplatnými držiteli moci. Toto nezcizitelné právo je potvrzeno ústavou a toto právo si musí nazpět vybojovat

Jen tak se vývoj demokracie kvalitativně posune a revoluce nebude jen bezhlavé běsnění davu, který nemá potuchy, co bude následovat po revoluci

V této souvislosti je třeba říci, že v ČR existuje mnoho občanských hnutí a iniciativ, které se snaží vystupovat proti současnému politickému establišmentu. Je však zároveň zarážející, že nenacházejí výraznou podporu u široké veřejnosti. Je jasné, že iniciativy mají co dělat s velmi silným protivníkem, který je velmi dobře organizován a stojí za ním velmi bohatý kapitál, vlastnící mediální prostředky, které zásadně ovlivňují veřejné mínění.

Naproti tomu občanská hnutí mají k dispozici jen internet k šíření svých myšlenek a ten není zdaleka ve všech domácnostech (56%) a tím nemůže působit tak účinně na veřejnost jako televize a rozhlas.

Přesto tato hnutí nepolevují ve své činnosti a stále se snaží nacházet cesty ke společným cílům, protože jedině tak, budou moci účinně postupovat k provedení nějakých změn.

Jedním takovým hnutím je i Hnutí za přímou demokracii (HzPD), jehož mluvčím je výše zmiňovaný Milan Valach, který se zabývá propagací myšlenek přímé demokracie spoustu let a byl i důležitým účastníkem 1. Mezinárodní konference o přímé demokracii, konané v Příbrami v roce 1998.

Hnutí HzPD ukazuje na možnou revoluční cestu k dosažení kvalitativního posunu k vytvoření spravedlivější společnosti.

Společnosti svobodných a solidárních občanů, založená na jejich vzájemné rovnosti, spolupráci a pomoci potřebným. Avšak nemohou být dobré vztahy mezi lidmi tam, kde privilegované menšiny ovládají většinu společnosti, a to ke svému vlastnímu prospěchu. Nemůže být funkční demokracie a spravedlivý stát tam, kde se politické strany staly jen nástroji k prosazení zájmů této privilegované menšiny nejbohatších vrstev kapitalistické společnosti. Právě tato nerovnost je hlavní příčinu současné krize, která není jen krizí ekonomickou, ale také politickou. Nejen, že se lidé ocitají v ohrožení nezaměstnaností a úpadkem životní úrovně, ale současně cítí, že je politikové nezastupují a neusilují o řešení jejich životních problémů.

Nejvíce ohrožení v této bezohledné společnosti jsou pak ti nejslabší: děti, staří lidé, nemocní a hendikepovaní lidé vůbec. Je nutné zvrátit tento krizový vývoj ohrožující ve svých důsledcích samotné přežití lidstva na této planetě.

Ale to je možné jen tak, že bude odstraněna jeho základní příčina: extrémní koncentrace moci a bohatství v rukou malé privilegované menšiny ovládající společnost. Proto je nutné odstranit dnešní zkorumpovaný a nefunkční systém zastupitelské demokracie a nahradit jej demokracií přímou, respektive polopřímou.

Avšak základem mocenské nerovnosti je nerovný vztah mezi vlastníkem a zaměstnancem. Není možná náprava společnosti bez odstranění této základní nerovnosti. Proto je třeba podporovat vznik podniků vlastněných zaměstnanci a řízených na základě metod přímé demokracie.

Toto jsou základní myšlenky, které Hnutí za přímou demokracii propaguje a stojí za to o nich důkladně přemýšlet, protože nám ukazují originální principy nové spravedlivější společnosti.

Společnosti, která se navrátí k přirozenosti, vyrovná se s minulostí a bude se snažit rozvíjet nový společenský systém založený na přímé a ekonomické demokracii.