Někde v mém nitru je zakořeněný celoživotní optimizmus. Mám víru, že společenský pokrok má stále šanci se prosadit a bude směřovat k naplnění slova demokracie – vlády lidu. Je však nutné říci, že současný stav je alarmující, jelikož naši planetu obléhá nějaký smradlavý bubák, nějaká platónská idea elitářství. Ten zápach nějakým způsobem stále sílí a můžeme ho cítit na každém kroku. Je to velice nakažlivé, když jsou uměle vyráběny idoly, modly, které nás mají burcovat k úpornému snažení se uspět ve společnosti. Buď jedním z nás, vtloukají nám do hlavy, máš možnosti v tomto systému prosadit se a stát se vyvoleným. Dodržuj pravidla velkého konzumu a staneš se členem elity. Je to nebezpečný trend, který odcizuje lidi od sebe, vytváří z nich nesmiřitelné protivníky a zabíjí v lidech humanitu, toleranci a smysl pro porozumění.
Myslím, že tento stav, jež má v daleké historii silné základy, prorostl dlouhodobě i naší společností a úzce souvisí s otázkou, jak dostat do popředí právo řadového občana, žádajícího svobodné rozhodování. Zde se ale nabízí další otázka, jestli občan ještě považuje zastupitelský politický systém za dostatečný, když se může podílet na rozhodování jen jednou za čtyři roky při volbách.
Když je občan nespokojený s rozhodnutími svého zástupce – politika, má následující možnosti:
• Může napsat svému zástupci své připomínky. Ten mu odpoví nebo také ne a jede se dál.
• Může vypracovat petici, posbírá nějaké podpisy spoluobčanů na podporu této petice a pošle ji státním orgánům. Ty by se touto peticí měly ze zákona zabývat a odpovědět. To je ale vše. Požadavek petice není nijak závazný pro dotčené orgány a není nijak právně vymahatelný.
• Občanovi tedy nezbývá, než vytvořit občanskou iniciativu, která bude sdružovat lidi se stejným obsahem požadavku. Ti potom vyjdou do ulic a budou demonstrovat před úřady a domáhat se svých požadavků. Dosavadní zkušenosti nám ukazují, že zástupci – politici občanů jsou dostatečně obrostlí hroší kůží, aby jejich požadavkům odolali. Oni jsou vyvolení a rozhodují. Stejně tak je to i v případě stávky zaměstnanců.
• Další možnost je požadavek zveřejnit v médiích. To může požadavek zviditelnit, dozví se o něm širší veřejnost, může dojít k nějaké diskuzi. Pro politiky to ale neznamená nic. Jen se trochu procvičí v rétorice, otřepou se a pokračujeme ve stejných kolejích.
• Ještě je tu jedna možnost, kterou nám nabízí i pan president V. Klaus. Každý si může založit svou politickou stranu. To bychom měli asi nejvíc politických stran na světě a navíc né každý občan má ambici usilovat o křeslo v parlamentě. Toto by neměl žádný opravdový demokrat ignorovat.
Je ještě nějaká další možnost v naší zemi, která proslula sametovou revolucí? Že by snad další revoluce? Kam až musí občan zajít, aby se domohl svých práv, když se rozhodne podílet přímo na moci, která mu náleží?
Pokud se poohlédnu trochu ve svém nitru, musím zde zmínit jeden můj pocit. Jestliže přemýšlím o výše uvedených možnostech, vykrystalizovala ve mně potřeba něco začít měnit. Snažit se najít nějaké řešení, které by moji zdánlivě beznadějnou situaci vyřešilo. Prostě mě to pálí, už nechci snášet tu aroganci politiků, jejich apatičnost a božskou nedotknutelnost. Vnitřně jsem se rozhodl pro nějaký vzdor. Jsem odhodlaný něco konkrétního udělat, abych jako občan současnou situaci změnil.
V jakém rozpoložení jsou ale ostatní spoluobčané? Dospěli k podobnému stavu své mysli? Jaké jsou názory široké veřejnosti?
Když se nejprve podívám na nějaké průzkumy veřejného mínění, tak podle CVVM (11/2010) „rozhodně důvěřuje“ + „spíše důvěřuje“ vládě 33%občanů, parlamentu a senátu shodně 22%. „Spokojených“ s politickou situací je 12% občanů, „nespokojených“ je 56% občanů. V tomto případě vidíme, že důvěra v naše státní orgány a spokojenost občanů s politickou situací není růžová a není to jen momentální stav.
Můžu se jen domnívat, proč z takové nespokojenosti něco velkého nevznikne. Buď průzkumy lžou, nebo si lidé stále ještě neuvědomují, že demokracie je trochu o něčem jiném. Buď jsou poznamenáni z totalitní doby, nebo to zdědili, že za nás všechno vyřeší někdo jiný nebo nemají dost odvahy, aby šli proti proudu. Buď nevěří v žádnou změnu k lepšímu, nebo jejich handicapem je nevědomost a nezájem hledat nové věci.
Existují jistě i další zdůvodnění, proč občané zatím nenašli nějakou společnou řeč, aby mohli prosadit svá práva a je to vlastně záležitost lidí na celé naší zeměkouli. Objevují se informace z celého světa o průzkumu veřejného mínění, kdy státní orgány nemají valnou důvěru u občanů, a přesto se nespěje k nějaké zásadní změně.
Český občan se v tomto ohledu zatím neliší a je jen na něm, jak dlouho se nechá balamutit o neměnnosti současného systému a třeba jestli se vymaní konečně z historického komplexu područenství a stane se novodobým opravdovým hrdinou.
