Nebyl Hus vždy stejný Hus. A tak ať se i nám stane.

„A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět shodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň na konec narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou onu masu obrátili v popel.

A sukni z příkazu řečeného Klema a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: "Aby to snad Čechové neměli na relikvii, a my ti dáme tvou náhradu za to." A to i učinili. A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili.“

 Toto je výňatek z reportáže staré skoro 600 let, kterou zaznamenal Petr z Mladoňovic, jenž byl přímým účastníkem Kostnického koncilu. Koncilu, který mistra Jana z Husince odsoudil jako kacíře a poté ho nechal upálit. Ano, upálili jej a popel do řeky vysypali. Byli tak důkladní, aby žádný pozůstatek z něho nezbyl, a aby se na něj dočista zapomnělo. A za co ho mocní tehdejšího světa upálili? Proč byl pro ně tak nebezpečný?

Za to, že požadoval reformu církve, že poukazoval na nemravné chování kněží a prelátů, za to že chtěl rozšířit vzdělanost mezi prostý lid, za to že nabádal prostý lid k používání vlastního rozumu.

Před rokem zesnuvší filozof a mluvčí Hnutí za přímou demokracii Milan Valach to vyjádřil dříve takto:„Právě Husův důraz na lidský rozum, na vlastní hledání pravdy jako mravní příkaz pro každého člověka rozbíjel středověké privilegium poznání, rozbíjel nárok církve na to, že je jedinou držitelkou pravdy. Ale pokud padne toto, skončí veškeré světské panování kněží. Proto jej upálili.“

 Myšlenky Jana Husa rezonují v nás i po mnoha staletích. Naše paměť drží jeho odkaz aktuálním, protože si jsme vědomi toho, že jeho osobní statečnost v hájení pravdy, za kterou položil svůj život, je nám příkladem i v této době.

 Jan Hus měl v mládí úplně jiné představy o svém životě. Představoval si, že bude brzo knězem, že bude mít dobré bydlo a bude lidem vzácen. Postupem času, kdy studoval teologii a poté, když se stal rektorem Karlovy univerzity a následně, kdy začal kázat v Betlémské kapli, muselo dojít v jeho mysli k radikálním přeměnám, pokud začal hlásat nutnost reforem církve.

 Zde použiji znovu slova Milana Valacha: „Ano Hus nebyl od narození Husem, tj. ostrým kritikem všech nepravostí, pokrytectví a lži. K tomuto postoji se musel dopracovat v řadě konfliktů, z nichž jeden z nejvýznamnějších byl boj proti prodeji odpustků. Papež nabízel odpuštění hříchů za peníze. Můžeš krást, můžeš vraždit, když zaplatíš, vše odpuštěno. Jak neuvěřitelně aktuální. Bohatí mohou všechno, chudí se budou smažit v pekle.“

 I my si určitě přejeme spokojený a klidný život. I my jsme však v dnešní době konfrontováni řadou nepravostí mocných tohoto světa. Pokud nechceme podporovat současný stav, kdy si spousta lidí myslí, že stejně nic nezměníme, nemůžeme zůstat imunní k tomu, že dochází k fašizaci společnosti, že mocenské elity naše i evropské tolerují polofašistickou ukrajinskou vládu a podlézají americkým zájmům, že naše veřejnoprávní i komerční média jim k tomu tvrdí muziku, vyvolávají nenávist a zabíjení je pro ně jen prodejným artiklem.

 Nelze zavírat oči ani nad tím, že sociální jistoty občanů jsou stále více a více okrajovány a politika Evropské unie je řízena od byrokratického stolu Evropské komise, která projednává za zavřenými dveřmi různé tajné dohody, ve prospěch nadnárodních korporací, které si chtějí rozšířit svůj vliv a ochránit své zisky na úkor národních států.

 Zdá se, že zatím jsme odsouzeni k opakování starých chyb a zavedený historický kolovrátek vytváří stále stejnou nit. Již sto let po Husovi na základě důkladného studia lidských dějin odhalil italský filozof, politik a historik Niccolo Machiavelli, že mocným nikdy nešlo o pravdu a o dobro, ale o peníze a o moc. Jistě budete všichni souhlasit, že je tomu dodnes. Nepoučeni z dávné minulosti i nedávné zkušenosti z doby totalitní tak nemáme ideál jiné společnosti, ze kterého by se dala utkat nit nová.

 Existují však fragmenty takového ideálu, které byly již ověřeny v praxi a mohly by se stát základními kameny nové spravedlivější společnosti. Ze stavu iluze demokracie bychom se tak mohli posunout do stavu skutečné demokracie, která by prostupovala všechen čas našich životů. Tedy i místo naší práce, kde trávíme podstatnou část života.

 Mnohým z nás nejsou neznámé myšlenky přímé respektive polopřímé demokracie, myšlenky o fungování podniků vlastněných samotnými zaměstnanci, myšlenky participačního rozpočtu nebo komunitního podnikání, kdy společným zásadním demokratickým znakem je, že rozhodování o důležitých věcech, týkajících se občanů, je v rukou jich samotných. Významným solidárním počinem jsou i myšlenky nepodmíněného základního příjmu.

Všechny tyto myšlenky však nelze realizovat formou shora, kdy je mnohdy politické strany zachytávají z prostoru iniciativ a hnutí aktivních občanů a přebírají je do svých volebních programů za účelem zvyšování jen svých volebních preferencí. Příkladem může být Úsvit podnikatele Okamury, který využil zvýšené poptávky občanů po přímé demokracii a vytvořil si z ní hlavní volební téma. Po volbách, kdy se dostal do Parlamentu, se ukazuje, že jeho další konání se přímé demokracii pramálo podobá a směřuje spíše ve prospěch jeho osobních ambicí.

 Tohle není cesta k probuzení občanské společnosti.

 Iniciativy a hnutí musí k sobě najít cestu a společně pracovat na aktivizaci co nejširší občanské společnosti, ve které dojde o zmíněných pokrokových myšlenkách k široké celospolečenské diskuzi a kde bude nutné hledat co nejširší konsenzus. Občané samotní si potom vynutí prostřednictvím svých zastupitelů jejich postupná zavádění.

 Je to dlouhá a komplikovaná cesta a v této chvíli se může zdát, že je i beznadějná, pokud vezmeme v úvahu, jak je společnost atomizovaná, vedená existenčním strachem. Navíc mnohé studie poukazovaly na to, že občanská a politická účast v  postkomunistických zemích je statická, slabá a ve světle komunistického dědictví relativně uzavřená významným změnám.

 Toto se však v čase mění a občanská aktivita se pomaloučku projevuje. Jako příklad lze uvést používání místních referend. I když zákonná pravidla značně oklešťují jejich používání, občané poznali, že pomocí referenda mohou leccos změnit. Počet místních referend se u nás nebývale zvyšuje.

Ukazuje to, že přirozenou cestou zdola se začíná vytvářet nová občanská tradice přímé demokracie.

Jedině tak můžeme dojít do stavu, kdy sebevědomí občané budou požadovat na svých zastupitelích zavedení referenda jako politického nástroje i na celostátní úrovni.

 Nesmíme však zapomínat ani na to, že náš stát, sám o sobě, v dnešním globalizovaném světě pramálo znamená a pokud se nechceme stát kolonií nadnárodních společností úplně, je třeba usilovat o demokratičtější Evropskou unii, kde rozhodující a poslední slovo budou mít občané, nikoliv hrstka politických loutek. Mějme na paměti, že již nyní 70% zákonů přichází z Bruselu a náš Parlament je jen schvaluje. Proto musíme být jako občané aktivní i na mezinárodní úrovni. Bez silných mezinárodních občanských hnutí a iniciativ se nám budou mocenské elity EU jen vysmívat a utvrzovat nás o tom, že není žádné alternativy.

 I v mnoha dalších oblastech života jsme byli konfrontováni s nespravedlnostmi. Vzpomeňme jen na tzv. církevní restituce, které byly podvodně schváleny za Nečasovy vlády a proti kterým horlila v té době opoziční ČSSD. Dnes se karta obrátila, předsedou vlády je pan Sobotka a dalo by se relativně ještě něco se zákonem o vyrovnání s církvemi dělat.

Odborník na ústavní právo, profesor Pavlíček je přesvědčen, že noví zákonodárci mají právo zákon změnit. A aby nedošlo k nevratným změnám, doporučuje, aby Senát zákonným opatřením pozastavil všechny kroky vedoucí k návratu majetku i finančním kompenzacím.

Pan Sobotka má však tuto kauzu zřejmě za uzavřenou. Proto mohl v pátek v klidu debatovat s kardinálem Dukou na Velehradě.

Je zde třeba zdůraznit, že tento zákon by občané v referendu nikdy neschválili. Je tedy na nás všech, aby se podobné čachry jakýchkoliv vládnoucích špiček nemohly opakovat. Proto je třeba, aby co nejširší veřejnost dospěla k poznání, že potřebujeme pro občany funkční referendum i na celostátní úrovni. Záleží tedy jen na každém z nás, jestli budeme jen tiše přihlížet, jak se naše svoboda plíživě skrytě zužuje, nebo v sobě najdeme Husovu odvahu a vybojujeme si lepší a sravedlivější svět, kde budeme moci o sobě rozhodovat my sami.

Čteno mnou na shromáždění občanských hnutí, iniciativ a občanů v Praze v neděli 6.7. k výročí upálení mistra Jana Husa.

Videa ze všech vystoupení možno zhlédnout  ZDE